Zebrak

Praskolesy (1824)

Pád u Praskoles na Berounsku

Poměrně značný zájem současných badatelů vzbudil pád kamenných meteoritů, k němuž došlo 24. října 1824 kolem osmé hodiny ranní v krajině mezi Hořovicemi a Zdicemi, přesněji mezi Žebrákem a Praskolesy, jz. od Berouna. Stalo se tak deset let po náhodném nálezu meteoritického železa u Lenartova.

Za poměrně jasné, jen zcela mírně zatažené oblohy se ozvaly náhle dvě silné, výstřelům z děla podobné rány. Po nich následoval silný rachot a za sykotu a hvízdotu spadly 2-3 kameny, z nichž dva o celkové hmotnosti 1873 g (zhruba 2 kg) byly již brzy po pádu nalezeny (přil. XXI, obr. 33). Silné, výbuchům někdy podobné rány bylo slyšet na rozloze o velikosti zhruba 7×4,5 km, zejména v Točníku, v Cerhovicích, v Hořovicích, v Lochovicích, v Praskolesích a v Žebráce. Někteří z očitých pozorovatelů uváděli, že spatřili z oblohy padat kameny, které podle jejich tvrzení přiletěly ve směru od SZ k JV. Ohlušující rány při dopadu uslyšel náhodou v Hořovicích přítomný profesor K. A. Neumann^[2], který měl, jak již víme, vlastní zkušenosti s výzkumem železného meteoritu z Lokte. Hned upozornil, že by mohlo jít o pád meteoritů. O události, které byl náhodným, ale šťastným svědkem, podal již 30. října 1824 zprávu v denním tisku. Tím byl přirozeně ještě zvýšen zájem obyvatel z okolních obcí místa pádu. Nastalo pilné hledání kamenů, které bylo korunováno úspěchem. Na cestě vedoucí z Žebráka do Praskoles našel žebrácký občan F. Kolbe neúplný černý kámen a ve vzdálenosti asi 150 kroků od něho dokonce druhý, velmi podobný kus. Oba vážily 1873 g. Udánlivě třetí kámen z pádu o hmotnosti 309,6 g však dosud schází. Od nálezce koupil oba kusy hrabě Eugen z Vrbna a jeden z nich věnoval sbírkám Vlastenského muzea v Praze.

První podrobnější zprávy o pádu kamenů v okolí Praskoles podali Zippe (1825)^[3] a Martius (1825)^[4]. Větší kámen má tvar nepravidelně polyderický, je silně zaoblený a má vzhled jen málo opracovaného valounu s četnými mělkými podlouhlými prohloubeninami na povrchu. Jeho jemná povrchová kůra je nejvýše pouze 0,1 mm silná, barvy černé až černohnědé, matná, jen místy slabě lesklá, a ostře se odlišuje od světlé vnitřní základní hmoty.její struktura je přiléhavá, místy jemně hrbolkovitá, někdy dokonce až struskovitá. Vnitřek kamenů tvoří světle popelavě šedá, velmi jemnozrnná směs s nápadnými kovově lesklými částicemi nikového železa a troilitu. Místy bývá i rezavě skvrnitá až šmouhovitá s jemnými trhlinami. V této hmotě lze již lupou rozeznat droboučké kulovité, dobře uchované chondry, které se jen poněkud tmavším zbarvením odlišují od základní hmoty, z níž se dají snadno uvolnit. Podle uvedených znaků byly kameny z Praskoles zařazeny mezi kuličkovité hyperstenické chondrity. Zevním tvarem, vnitřní strukturou a mineralogickým složením se velice podobají chondritům z lysé nad Labem, na což správně upozornili již Neumann a Zippe. Jejich první chemickou analýzu provedl Kokta teprve v r. 1937, po něm také Wahl a Wiik (1951). Podle Kokty obsahuje křemičitanová část kamenů v procentech: 43,04 SiO₂, 15,49 FeO, 32,14 MgO, kovová část s troilitem: 85,35 Fe, 7,64 Ni, 0,52 Co, 6,65 S. Z toho vyplývá procentové zastoupení jednotlivých součástí, na něž připadá: 70,45 křemičitanů, 2,17 niklového železa a 5,38 troilitu.

Ve sbírkách muzeí jsou uloženy zpravidla jen drobné úlomky kamenů z Praskoles. Hlavní kus pádu je uložen ve sbírce Národního muzea v Praze. Má tvar nepravidelného komolého kužele o velikosti 10×7 cm, hmotnost 861 g. Další velký kus je ve sbírce Přírodovědeckého muzea ve Vídni a váží s drobnějšími úlomky celkem 450 g (534 + 96 g) a v Budapešti (88,5 g o velikosti 6×3×3 cm). Drobné úlomky o hmotnosti 1-14 g jsou jako vzácnosti uloženy ve sbírkách mnoha muzeí v zahraničí.